Srp
10
2017

Povídky jednoho života – Jak to všechno začalo – Díl první

1) Jak to všechno začalo

Je tu tma. Necítím nohy a nemůžu se hnout. Proč si nepamatuju, co se stalo, co tu dělám. Ležím mezi kamením a je mi zima. Jak se odtud dostanu? Začínám panikařit, tečou mi slzy. Škubu sebou jak kapr na suchu, ale nic se neděje. Křičím o pomoc, bezvýsledně. Nikdo mě neslyší. Pomalu ztrácím síly a tělo mi ochabuje. Po tvářích mi stále tečou slzy a já zavírám oči. A poddávám se beznaději.

„Nesmíš spát!“ ozvalo se ze tmy.

„Kdo je tu?“ vykřikla jsem.

Koukám ze strany na stranu, ale nevidím nic než tmu. Nikdo se neozývá.

„No jasně, praštila jsem se do hlavy a ještě mám z toho halucinace. Bezva. Mohl by ten den být ještě lepší?“ Hystericky se začínám smát.

„Už je noc, je něco málo po půlnoci. Ležíš tu už několik hodin.“ Někdo tu opravdu je.

„Kdo si?“ náhle se objeví mihotavé světlo a v něm jakási postava sedící vlevo ode mne.

„ Jsem Max.“ řekla postava.

„Co tu děláš? Kde to jsme? Co se stalo?“ Vyzvídám plná nedůvěry.

„Slušnost je se představit, když se ti představí někdo jiný.“ Řekne a nakloní hlavu ke straně.

„Slušnost je taky odpovědět na otázku, když se tě někdo ptá.“ Odsekla jsem vztekle. „Jsem Františka, ale všichni mi říkají Fany.“ Slyšela jsem, jak se uchechtl. Chvíli mlčel a pak povídá: „ No jsme tu kvůli tobě. Řekla si, že potřebuješ vzrůšo.“ Začal se smát.

„Mě to momentálně moc k smíchu nepřijde. Nemohl bys mi pomoct. Nemůžu se hýbat.“ Názorně jsem sebou zaškubala, aby pochopil, že to k smíchu opravdu není.

„Nemohl! A to je, přesně důvod proč se směju. Jsme tu uvízlí.“

„No to je bezva! Jako vždy. To nemůžu mít někdy kliku.“ Začínám být nevraživá. „Čím to vlastně svítíš. Zapalovač ani mobil to asi nebude.“

„Ničím nesvítím.“

„Ale jo!“

„To bych snad musel vědět, nemyslíš?“

„Fajn. Nech si to pro sebe.“ Naštvaně jsem otočila hlavou, abych to mihotavé světlo a Maxe nemusela pozorovat.

„Jak si to myslela?“ Ptá se zvědavě.

„Co jako?“ Otočím se na něj s pozdviženým obočím, a až pak mi dochází, že mi stejně asi nevidí do tváře.

„No, že je to jako vždy. Že nemáš kliku? Neříkej, že se ti tohle už někdy stalo.“

„Popravdě řečeno, přesně tohle ne. Ale divil by ses, jakou může mít člověk smůlu.“ Proti své vůli jsem se usmála, když jsem si vzpomněla, že tohle není ani zdaleka, to nejhorší co mě potkalo.

„Tak mě přesvědč.“

„To je na dlouho.“ Co je mu sakra do toho.

„Ty snad někam spěcháš? Myslel jsem, že mi budeš dělat společnost.“ Zase se posměšně uchechtl.

„Takhle s lidma mluvíš normálně, nebo to je jen kvůli mně?“

„Neměň téma. Navíc holkám se to líbí.“ Jak mě může někdo tak dokonale vytáčet během pár minut, to nechápu. Škoda že nevidím, jak vypadá.

„Fajn. Co chceš vědět.“

„Já nevím. Zkus začít od začátku. „ Zase naklonil hlavu, a napnul ramena, jako by si dělal pohodlí. Takhle vypadají děti, kterým chcete vyprávět pohádku, můj život ale pohádka není. Je to komedie, no alespoň mi to říkají.

„Chceš vědět, jak to začalo. No z raného dětství si pamatuju málo, ale z vyprávění vím, že začátek byl opravdu ten den, kdy jsem se narodila.“ Povzdechla jsem si. A pokračovala dál. „ Moji rodiče hrozně chtěli dítě, ale dlouho jim osud nepřál. Po letech snažení se dočkali mě? Ďáblík v rouše andělském, jak se říká. V den porodu ovšem moje štěstěna začala vystrkovat růžky. Komplikace a nezkušený personál byly třešničkou na dortu, který se rozprskl o zem přesně v tu chvílí, kdy mě doktor pustil na zem.“

„Cože? On tě upustil?“ Vykřikl překvapeně Max, až jsem se lekla.

„Jo, a jestli mám vyprávět, zkus mě nepřerušovat.“ Chtěla jsem, aby to znělo káravě, ale cukali mi koutky. Byla jsem ráda za tu temnotu, jež nás obklopovala.

„No jo, promiň. Pokračuj prosím.“ Řekl kajícně Max a já pokračovala.

„Poté se štěstěna posunula lehce do pozadí, byla jsem andílkem. Obletovali mě všichni. Rodiče i prarodiče. Kam mě postavili, tam mě našli. Když jsem měla bílé šaty, byly bíle, i když jsem si hrála na písku, nebo v bahně, kdekoli. Co jsem zkusila, to mi šlo, téměř dokonalé dítě. Měla jsem, co jsem si usmyslela, nikdo nebyl schopný mi něco odepřít. A to byla jedna z příčin toho, co mělo přijít. Když mi byly téměř tři roky, narodil se mi sourozenec. Krásná maličká holčička, s krásným zvučným jménem Monika. Ten den se zrodil Andílek, ale i pravý Ďáblík. Má sestra se stala oním Andílkem a ve mně se probudil Ďáblík. Na truc jsem musela zkoušet vše, co bylo možné, ale nic se mi nedařilo, dělala jsem naschvály a tropila hlouposti. Pravděpodobně ten den moje štěstí začalo pracovat na plné obrátky. Byla jsem schopná si na rovině zlomit nohu, netrefit dveře, nebo narazit do jakékoli překážky. Ne že bych to dělala úmyslně, jen jsem byla vždy trochu nepozorná. Postupně se začaly stávat nehody s nepochopitelnými příčinami. Většina lidí v mém okolí si ze mě začala tropit legraci a brali to jako dokonalé historky pro zasmání. To, že většina těchto historek končila mým brekem, už bylo vedlejší. „

Přemýšlím, kdy mi vlastně došlo, že vyprávění jde tak snadno, jako bych to znovu prožívala. Vracely se mi věci, na které jsem už zapomněla. Ani jsem si nevšimla, že světlo, které osvětlovalo Maxe, zmizelo.

„Maxi? Posloucháš mě?“ Nic se neozývalo. „Nechceš mi něco povědět ty? Myslím něco o tobě.“ Ticho, nic. Povzdechla jsem si. Začalo mi docházet, jak jsem unavená. A je mi zima. Max asi usnul, měla bych si taky odpočinout. Netrvalo dlouho a oči se mi začaly zavírat, až jsem se propadla do temnoty snů.

 

Další díl již brzy.

1 Komentář + Přidej komentář

Zanechte komentář