Povídky jednoho života – Mrcha klouzavá – Díl pátý

Povídky jednoho života – Jak to všechno začalo – Díl první

Mrcha klouzavá

S kašlem jsem se probrala z bezvědomí. Jsem pokrytá prachem nemůžu pořádně dýchat a bolí mě snad úplně všechno. To mi je, ale úplně jedno. Jediné na co myslím je Max. Nevidím známou siluetu. Nevidím vlastně vůbec nic. Začínám panikařit.

“Maxi? Maxi, slyšíš mě? Je ti něco.” Nikdo se neozývá. Nemůže být mrtvý. To přece nejde. Nával zděšení nebo možná adrenalinu mě přiměl, abych se snažila uvolnit. Bolest jsem ignorovala a zuřivě jsem začala odhazovat menší kameny, abych si uvolnila alespoň hrudník a pas. Nakonec se mi povedlo uvolnit celou horní polovinu těla a i levou nohu. Pravá byla stále zaklíněna. Pokusila jsem se jí taky uvolit, ale kameny byly moc těžký. Kousek vpravo byl kus skály, který by se dal použít jako páka. Natáhla jsem se tím směrem, a levým bokem mi vystřelila bolest ze žeber až k rameni. Začala jsem prudce lapat po dechu, ale ve snažení jsem nepolevila. Když jsem ho konečně uchopila do ruky, zjistila jsem, že je těžší něž se zdálo. S obtížemi jsem ho přitáhla bliž a zaklínila pod kámen, co mi věznil nohu. Ještě jsem ho podložila jiným kamenem, abych mohla zapáčit a uvolnit nohu. Zhluboka jsem se nadechla a oběma rukama zapáčila za kámen. Chvíli to vypadalo, že se kámen pohne, ale vzápětí jsem uslyšela prasknutí kamene, a ten se zlomil vejpůl. Vzhledem k tomu, že jsem za kámen tahala vší silou, mi při prasknutí kamene sjely ruce. Pravý loket mi cukl dolů, nabodl se na kus skály a začal silně krvácet.

“Doprdele! Sakra!” Teklo ze mě krve jak na porážce. Ono nestačí že už zraněná jsem. Já se ještě přizabiju sama. Rychle jsem strhla z batohu šátek, který jsem měla připravený proti větru a spěšně si s ním ovázala loket.

“Co to tam vyvádíš?” Zeptal se s kašlem Max

“Maxi? Ty si naživu.” Zeptala jsem se a brejlila do tmy.

“Jasně že jsem. Copak bych tě v tom nechal? Já nikdy to přece víš.” V tu chvíli se mi tak ulevilo a ani mi nedošlo že na něj křičím.

“Vyděsil si mě! Sakra. Je ti něco? Si v pohodě?” Stále jsem zvyšovala hlas.

“Jen jsem trochu zasypaný a pomlácený. Zdá se mi to nebo se tu o dost hůř dýchá.” Zamyslela jsem se nad tím, a došlo mi že dýchám jak splašený kůň a vzduch je řídký.

“No pokud tu byl někde východ, asi je zasypaný.” Řekla jsem s obtížemi.

“Jo to máš asi pravdu. Každopádně, já už se nepohnu ani o kousek. Co ty?”Zeptal se s funěním Max.

“Mě to trochu uvolnilo, ale jedna noha je stále zaklíněná.” Začala jsem znovu prohlížet kus skály, jestli jsem něco nepřehlídla.

“Je tu dost prachu, zkus se trochu napít. Musíme počkat až se prach usadí, než uvidíme co se stalo. Pověz mi zatím nějakou příhodu.”Řekl Max. Bylo slyšet, že má bolesti, hlas se mu třásl a zněl vyčerpaně.

“A co bys chtěl slyšet?” Zeptala jsem se.

“Cokoli.”Vyplivl skoro bezhlasně. Začala jsem přemýšlet, co bych mohla vyprávět, ale momentálně jsem měla v hlavě prázdno. Začala jsem se vrtět nervozitou a zavadila o zraněný loket. V tu chvíli, mě to napadlo.

“Dobře něco mám.” Řekla jsem spěšně, přidržela jsem si loket, abych ho znovu nenarazila na kameny a opřela jsem se.

“Máš rád rybičky?” Zeptala jsem se Maxe. Zvládl jen říct hmm. A tak jsem pokračovala.

“Jako malá jsem zbožňovala rybičky a moje sestra taky. Rodiče se jednoho dne rozhodli, že nám pořídí, rybičky.Vždycky jsem chtěla mít Neonky, nebo Pancéřníčky a další barevné rybičky. Samozřejmě sladkovodní. Když přivezli domu akvárium, nebylo velké, ale malé taky rozhodně ne. Nedokážu říct jak velké přesně bylo.” Začala jsem se smát. “Víš v tu domu mi všechno připadalo obrovské. Taťka přemýšlel kam ho umístíme. Nakonec jsme ho postavili na pracovní stůl. Tenhle pracovní stůl měl jedno úskalí. Nebyl nijak zvlášť odolný. Byl dlouhý asi dva metry, a napevno byl přidělán uprostřed zatímco na krajích byl pouze podepřen. Ale podle taťkova posudku, to stačilo. Několik měsíců to opravdu i drželo. Dokud jsem se do toho nezapojila já. Víš když je člověk malý pomůže si prakticky čímkoli, aby dosáhl na to, na co dosáhnout chce. Já si pomáhala vším co bylo po ruce, tyčí, koštětem, páskem a když nic v okolí nebyl pomohlo i někam vylézt.” Podívala jsem se směrem kde měl být Max, prach se pomalu usazoval, ale známé světélko se nikde neobjevilo, a pokud bych neslyšela jeho těžký dech, myslela bych si, že jsem tu sama.

“Pokračuj. Musím se soustředit na něco jiného.” Jeho funění naznačovalo, že má bolesti a to velké. Bez většího váhání jsem pokračovala. “Víš taťka zastává poněkud sparťanskou výchovu, a otužilost je prý potřeba v každém věku. Toho dne nám nechal otevřená okna, aby se nám večer dobře dýchalo. Mě byla už po pár minutách zima. Zachumlala jsem se do deky a říkala si, že to zvládnu, a přežiju to. Přežila jsem to, ale jen patnáct minut. Zvedla jsem se a vylezla z postele. Snažila jsem se být potichu, aby mě nikdo neslyšel. V duchu jsem si říkala, jak nad taťkou vyzraju. Přiblížila jsem se ke stolu s akváriem, za kterým bylo ono otevřené okno. Vyškrábala jsem se na židli, a z ní jsem se opatrně postavila na stůl. Teď už mi zbývalo se jen natáhnout, a zavřít okno. Tenhle jediný pohyb způsobil, že se stul pohnul. Pohnul se směrem k akváriu, abych to vyrovnala, rychle jsem se naklonila na druhou stranu. Tím jsem způsobila,že podpěra na straně u akvária povolila. Pak se odehrál souboj váhy, kterou s přehledem vyhrálo akvárium. Akvárium stůl převážilo, a sjelo až na zem, kde se rozbilo na malé kousky. Přes všechnu mojí snahu jsem neovladatelně sjela za akváriem a skončila ve změti střepů. Než jsem se stačila zorientovat, rozletěli se dveře dětského pokoje a do dveří vběhla mamka následovaná taťkou. Moje sestra se leknutím posadila v posteli a přitáhla si peřinu ke krku a po tvářích jí tekly slzy. Já jsem se plácala ve střepech a snažila se zachránit zbývající rybky. Byla jsem tak v šoku, že mi ani nedošlo, že všude kolem mě je krev a že ta krev je moje. Rodiče se ke mě vrhly a zjistili, že krvácím z loktu. Měla jsem i menší škrábance, ale loket jsem měla rozseknutý hodně. Přes mé protesty mě rodiče vzali na šití, naštěstí jsem měla jen šest stehů. I když množství krve svědčilo o jiném počtu.”

“Ty si číslo víš to.” Řekl Max těžce.

“No jo celá já.” Řekla jsem.

“Musím si odpočinout.” Řekl Max. Slyšela jsem jak těžce oddychuje. Každou chvíli bylo slyšet syknutí. Chvíli na to začal pravidelně oddechovat a usnul. Mě usnout nešlo, honilo se mi hlavou tolik věcí. Vyčnívala jen jedna. Najde nás vůbec někdo a pokud ano, bude to včas.

 

Další díl již brzy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.