Povídky jednoho života – Jak to všechno začalo – Díl první

Střet je nevyhnutelný

“Maxi! Maxi!” Naléhala jsem na Maxe, ale žádné odpovědi se mi nedostalo. Jeho dech byl slabý a téměř neslyšitelný. Nehýbal se.

“No tak. Přece chceš slyšet další příběh. Tak koukej zvednout to tví unavený tělo.” Nic. To není dobré. Musím zjistit, jak na tom je. Začala jsem zkoumat jak je uvězněná má noha. Byly to větší kameny, dost těžké. Ty nezvednu, a tak jsem začala zkoumat okolí nohy. Podklad byl většinou skála, ale z jedné stany to byl asi vápenec, protože se to pod prsty lehce drolilo. Vzala jsem zbytky kamene, které jsem minule použila jako páku. Na jedné straně byl ostrý, to bude na hrabání stačit. Začala sem opatrně rozrývat vápenec kolem nohy. Kupodivu to docela šlo, začalo se to drolit a pomalu se mi uvolňovalo koleno. Když se mi zdálo, že už je to dost volné zkusila jsem nohy vysunout. Zatáhla jsem, ale moc prudce, a sedřela si velkou část holeně a navíc noha stále zůstala pod kameny, jen se mírně posunula.

“Sakra.”Ulevila sem si. Cítila jsem jak se mi krev vpíjí do kalhot, ale nemohla jsem s tím nic dělat.  

“Co tam provádíš?” Zeptal se ochraptěle Max.

“Ani nevíš jak jsem ráda, že tě slyším.” Koukala jsem do tmy, a srdce mi bušilo jako o závod. “Jak ti je?” Zeptala jsem se.

“Jako by se po mě prošel slon.”Pokusil se zasmát, ale začal kašlat a sípat. To není dobrý.

“Zkus se napít.” Řekla jsem mu a znovu se pustila do hrabání.

“To asi nepůjde, nemůžu se hýbat. A lahev je asi metr ode mě.” Povzdychl si. Nemůžu ho nechat umřít, je tu kvůli mě.

“Povíš mi nějaký ten příběh co si slibovala.” Zeptal se skoro nehlasně. Popravdě jsem na vyprávění neměla náladu, ani chuť. Chtěla jsem se jen vyhrabat a jít k němu.

“To mě necháš čekat? To se přece nedělá.” Jak může žertovat musí mít obrovské bolesti.

“ No tak. Nebuď takovej suchar. Všechno bereš moc vážně.”

“Nejsem suchar, jen něco má přednost.” Proč jsem na něj zlá?

“Bla bla bla. Si suchar. Tak nemel a začni vyprávět.” Už ho zase poznávám, zase stačí jedna poznámka a vytáčí mě do běla.

“Chceš příběh? Máš ho mít.” Odhodila jsem vedle sebe kámen co jsem držela v ruce,  místo něj si vzala banán a začala ho loupat.

“Mám pro tebe chuťovku. Když jsem byla mála tak jsme každé jaro a podzim jezdili na pánskou jízdu. Abys pochopil, pánská jízda to byla proto, že vždy jezdili jen tátové a děti. Sparťanské podmínky, žádné zákazy a spousta zábavy v jednom krásném víkendu. Popravdě nevím přesně kolik nás jezdilo, ale bylo to kolem dvaceti lidí. Jezdili jsme do jednoho krásného zatopeného lomu, který byl z větší části obklopen vysokými skálami, a přímý přístup do vody byl jen z jedné strany, kde bylo molo. Molo bylo dřevěné staré, s ocelovým zábradlím a za molem stál krásný velký strom. Víkend většinou probíhal tak, že se vyrazilo v pátek, šlo se nakoupit.”

“Nakoupit?” Zeptal se Max.

“Jo nakoupily se housky, maso a věci na guláš. No a samozřejmě pivo pro chlapy. Když jsme dorazili na místo, tak se z dodávky natáhla plachta a založil se oheň. Někdo z chlapů udělal guláš, a jiní zabavili děti. Hrál se baseball, nebo jsme se koupali a tak podobně. Dokonce nám udělali i provizorní záchod. Taťka přivezl starou židli, a vyřízl sedátko, tak tam zbyl jen rám. Pak vykopali díru a nad ní usadili židli. No prostě skvostná toaleta.” Max vyprskl smíchy, a vzápětí se začal dusit a sípat.

“Maxi. Si v pohodě?” Vyděsil mě a já mu nemohla nijak pomoct.

“To…. je …. dobrý. “Usekával každé slovo s obrovskou námahou. “ Jen bych se asi neměl smát.”

“Tak to nedělej jo.” Řekla jsem už klidnějším hlasem.

“Pokusím se.”Vydechl a jeho dech se stal klidnějším, a tak jsem bez protahování pokračovala.

“Jednoduše řečeno, jsme si dělali co jsme chtěli. Nikdo nic nezakazoval ba naopak. Největší zábavou, a zároveň výzvou bylo skákání do vody. Skály byly kolem celého lomu, od výšky jednoho metru až k deseti metrům. Většinou jsme skákali z pěti metrů, ale chlapi skákali i z deseti. Já jako dítě s hrůzou z výšek, jsem se nijak zvlášť nehrnula výš než bylo nutné. Až do onoho dne, kdy vymysleli nový způsob zábavy. Můj taťka dostal totiž brilantní nápad. “NATÁHNEME KLADKU!” Řekl tehdy. A přesně jak řekl tak udělali. Z nejvyššího místa, které bylo deset metrů nad vodou natáhly lano až dolů na molo. Na obou koncích jej přivázaly na blízké stromy, prý aby byl dobrý odraz i dojezd. Když bylo vše připraveno, nastal problém. Nikdo to nechtěl vyzkoušet a taťkovi řekli aby to vyzkoušel sám. Nakonec padl los na mě. No řeknu na rovinu, že se mi do toho vůbec nechtělo a neuvěřitelně jsem se bála. Kdo by se v sedmi letech nebál. K mé smůle jsem nebyla sama kdo se bál. Jeden ze známých se totiž zeptal. “Co když se pustí už nahoře, to se zřítí z deseti metrů.” No, byla bych radši, kdyby na to nikdo neupozornil. Ale protože tato otázka padla, vyvolala obavy i u mého otce. A tak mě k té kladce přivázal vodítkem od našeho psa a s úsměvem mě ujistil, že mě dole u mola chytí. Stála jsem nahoře s rukama na kladce, kolem lomu stáli všichni ostatní a sledovali jak to všechno dopadne, a jestli je to bezpečné. Taťka stál dole na mole ještě s několika chlapama a mávali na mě ať jedu. Stála jsem tam dlouho až se všichni začínali nudit. Nakonec jsem se odhodlala a odrazila se. Byl to úžasný pocit, když mi vítr foukal kolem uší a voda ubíhala pod mýma nohama. Ten pocit vystřídalo zděšení právě ve chvíli, kdy se můj taťka otočil, aby někomu odpověděl. V tu chvíli mi došlo, že mě nechytí. Zmocnila se mě bezmoc. Pustila jsem kladku a zůstala vyset na vodítku. Nemohla jsem nic dělat, nijak se tomu vyhnout. Z bezmocí v očích jsem sledovala jak se molo přibližuje, až jsem v plné rychlosti narazila holeněmi do toho ocelového zábradlí. Začala jsem řvát jako tur, taťka mě rychle začal sundavat z kladky. Po několika zděšených minutách se většina začala smát, zatímco já bulela jak malé dítě a nedokázala se postavit na nohy. Ve finále to mělo žádaný účinek. Ostatní zjistili, že je to bezpečné, pokud se ke kladce nepřivážou a včas spadnou do vody. Co se mě týkalo, zbytek odpoledne jsem strávila na židli, daleko od vody a doufala, že moje fialové nohy brzy naberou správnou barvu.”

“Měla jsi je zlomené?”Zeptal se zvědavě Max.

“Ne jen hodně pohmožděné. Vyšlo to ale nastejno, skoro dva týdny jsem nemohla chodit.” Zasmála jsem se.

“Nechápu, že ti to přijde k smíchu, i když taky jsem se trochu smál.” Řekl potichu.

“No kdybych se tomu nesmála, musela bych brečet. Navíc, je to vtipný, kdo může říct, že se mu stala taková blbost.” Začala jsem se znovu smát.

“Nesměj se, chci se pak taky smát a to mě bolí.” Řekl s mírným smíchem. “Závidím ti, já takové zajímavé zážitky nemám.” Začal kašlat.

“Maxi?” Zavolala jsem se rychle. “Jak je ti?”

“Napil bych se. To je ale mimo moje možnosti. Zkusím si odpočinout.Ty zatím vymysli co mi povíš za chvíli ano?”

“Neboj, něco vymyslím.” Nechala jsem ho odpočívat. Znovu jsem našla kus kamenu, který jsem před vyprávěním odhodila. Pustila se znovu do uvolňování nohy a to i přes veškerou bolest.

Další díl již brzy