Povídky jednoho života – Bolavý palec – Díl druhý

Bolavý palec

Nevím jak dlouho jsem spala. Probudila mě bolest, bolest v palci na noze. Zbytek nohy jsem, ale stále necítila. Nebo mi to tak jen připadalo, protože jsem nohama nemohla pohnout. Sykla sem bolestí, když jsem zjistila, že palcem hýbat můžu. To znamená, že ochrnutá snad nebudu.

„Co se děje? Zeptal se Max zděšeným hlasem.Popravdě řečeno, jsem na něj během spánku dočista zapomněla.

„To nic, omylem jsem pohla palcem u nohy.“ Nic neříkal. Tak jsem dodala “ Probudila mě bolest v palci na noze. Bude zlomený.“

„A jak to můžeš vědět? Palec u nohy snad zlomit nejde.“ Začala jsem se smát a nemohla jsem přestat. „Čemu se směješ? Co jsem řekl?“

„Víš zlomit jde prakticky všechno, kosti, vůle, odhodlání a dokonce palec u nohy. Věř mi.“ Přestala jsem se smát nahlas, ale stále jsem se šklebila jako blbec.

„Nijak zvlášť ti nevěřím. Mě se nepovedlo nikdy nic zlomit.“ Řekl to, jako by mě vyzýval, abych mu to dokázala. A mě se kupodivu opravdu chtělo mu tento příběh vyprávět.

„Ale jestli znova usneš tak ti na hlavu přiletí kus skály, s tím počítej.“ Zvedl ruce v obranném gestu a pokynul hlavou.

„Budu se snažit.“ Řekl uličnicky a opřel se o skaliska za ním. I já jsem si posunula ruku a hlavu do pohodlnější pozice a začala vyprávět.

“ Jako puberťák jsem byla velikým spáčem a z postele by mě nedostaly ani párem volů. Z postele mě dostalo až úporné naléhání rodičů, hlavně mojí mamky. Moje mamka nám každé ráno připravila snídani a to ať byl všední den, nebo víkend. Vždy jsem to obdivovala a pro sebe jsem si říkala, že pro své děti toho nikdy nebudu schopná. Jednoho dne mě vzbudil můj taťka, protože mamka šla dříve do práce. Jako vždy se mi z postele nechtělo, ale neměla jsem na vybranou. Vyštrachala jsem se z postele, oblékla se a vydala se do kuchyně. Taťka seděl ve svém oblíbeném křesle na kolečkách a sledoval ranní zprávy. Když jsme se se sestrou nasnídali, taťka nás svezl do školy. Ve škole to je pro každého kdo nezapadá těžké. Já sice nezapadala, ale téměř každý se mě bál. Moje přezdívka sama o sobě působila hrozivě, a moje silné ruce posílené lukostřelbou krásně dokreslily obrázek ranaře.“

„Jakou si měla přezdívku?“ Skočil mi do toho Max.

„To mě zase budeš přerušovat?“Zeptala jsem se s úsměvem na rtech, chtěla jsem aby se zeptal, abych poznala zda mě poslouchá.             

„No jo, jenže ty si to neřekla.“Vyštěkl nedočkavě.

„Říkali mi Herculles.“

„To jako ten polobůh z těch povídaček.“

„Jo. Až na to, že já nikdy nezabila holýma rukama žádnou příšeru.“ Zasmáli jsme se.

„A jak si k tomu teda přišla?“ Jeho zvědavost rostla.

„Jednoduše. Nechala jsem se nešťastně ostříhat a účes vše zařídil sám.“ Teď se smál Max a já jsem zjistila, že mi jeho hlas někoho připomíná, jen nevím koho. Když se uklidnil, zůstal potichu, jako by se těšil až budu pokračovat. A tak jsem pokračovala.

“Ve škole to probíhalo stejně jako jiné dny. O přestávkách jsem posedávala na lavici a pozorovala dění kolem sebe. Spolužáci se pošťuchovali, povídali si, někteří narychlo dopisovaly úkoly a jiní si dávali svačinu. Když nás čekala poslední hodina, měli jsme se přesunout do jiné učebny. Šla jsem poslední a loudala se, přede mnou šel jeden můj spolužák. Byl to celkem velký hoch a rozhodně nebylo dobré s ním přijít do křížku a to ani pro mě. Těsně před učebnou se tvořila fronta, jak se všichni tlačili do učebny a tak jsem čekala opodál. Když se do učebny rozhodl vejít i onen spolužák, vyrazila jsem taky. Jen jsem nečekala, že mi práskne dveřmi přímo před nosem. Bohužel mým reflexem nebylo zastavit se, nebo uhnout. Já do dveří nastavila nohu.”

“To ti zlomili palec dveřma?” Zeptal se max s náznakem smíchu.

“No vzhledem k tomu, že mě to asi nenecháš dopovědět, tak se to asi nedozvíš.” Začala jsem se smát a Max vztekle zavrčel.

“Už mlčím.” Prudce se opřel o skálu za sebou a nevydal ani hlásku. Tak jsem povídala dál.

“Kde jsem skončila, jo nastavila jsem do dveří nohu. Bolest mě ochromila. Opřela jsem se o zeď a pomalu po ní sjela k zemi. Když jsem se nějakým zázrakem dostala do lavice, nedokázala jsem vnímat nic než bolest. Po škole jsem šla domu třikrát déle než obvykle. Doma jsem odpadla na gauč v obýváku a odmítala se hnout. Nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale začala jsem vnímat až když se můj taťka posadil do svého křesla vedle sedačky. Mluvil na mě, tak jsem se začala soustředit a to právě ve chvíli kdy mi řekl.

“Vypadáš jak smrt, co se děje?”

“Bolí mě palec.”Můj otec se usmál. Bylo mu jasné, že se zase něco stalo.

“Tak co je to tentokrát?” Řekl posměšně.

“Přivřeli mi nohu do dveří.” Otec pokynul hlavou ať mu to přijdu ukázat a tak jsem vstala a šla k němu. Chtěla jsem obejít jeho křeslo, ale to byla chyba. Taťka se prudce odsunul aby mi udělal místo, a tím mi vjel křeslem přímo do cesty. Cítila jsem jen jak se mi kolečka křesla zařízla do bolavého palce. Zatmělo se mi před očima a skácela jsem se k zemi. “

“No to si děláš legraci?” Řekl Max mezi záchvaty smíchu. “

“Ne. Nedělám. A mohl by ses přestat smát. Tohle ještě není konec příběhu.”

“Vážně?” Neodpověděla jsem mu a pokračovala ve vyprávění.

“Když bolest trochu polevila došlo mi, že se taťka směje a mezitím se mi zkouší podívat na nohu. Když mi sundal ponožku koukal na mě modrý velmi oteklý palec. Každé pohnutí palcem provázela obrovská bolest. No a chodit bez pohnutí palcem opravdu není jednoduché. Když můj taťka viděl palec, úsměv mu zmizel ze rtů. Zamračil se a povídá.

“Pojedeme na pohotovost.” Nic jsem nenamítala. Potřebovala jsem pomoc, abych se dostala vůbec do auta. Taťka mě podpíral a já se belhala k autu. Když mě usazoval, dělalo mi potíže vůbec se posadit a dát nohy do auta. A právě proto, že mi to dělalo takové problémy, jsem byla pomalá. Taťka si nevšiml že ještě nejsem usazená a zabouchl dveře od auta. K mojí smůle mi ve dveřích opět zůstal onen palec.”

Viděla jsem jak se Max směje dusivým smíchem, tak jsem zvýšila hlas a zkusila příběh dovyprávět.

“Když jsme se konečně dostali do nemocnice, poslali nás na rentgen a s ním pak k doktorovi. Doktor nad rentgenem kroutil hlavou, a po chvíli si zavolal na pomoc nějakého kolegu. Když se konečně obrátili k nám, tak nám oznámili, že mám několika násobnou zlomeninu palce u nohy a velký otok. Potom z nich vypadlo, že nikdy nesádrovali palec u nohy, ale že to zkusí. Když jsem od nich odcházela s berlema, a nechodící sádrou, která končila až u kolena, můj taťka se neúspěšně snažil zadržet smích a doktoři nám za zády nevěřícně kroutili hlavou.”

Po odvyprávění příběhu, jsem se usmívala a zvedla hlavu, abych se podívala na Maxe. Natřásaly se mu ramena jak se snažil zadržet smích. Než jsem znovu upadla do temnot spánku stačila jsem jen říct. “Doufám, že se dobře bavíš.”

 

Další díl již brzy.

Povídky jednoho života – Jak to všechno začalo – Díl první

Jeden komentář

  1. Pingback: Povídky jednoho života – Čarodějnice – Díl třetí | Knifi.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *