Skákající králík – Povídky jednoho života – Díl 8

Špatné místo i čas – Povídky jednoho života – Díl 7

“Začíná být zima, nemyslíš?” Zeptal se Max. Jeho hlas zněl, jako by celé dny kouřil jak fabrika.

“Nevím mě to ani nepřijde, jsem spíš zpocená jak se snažím uvolnit si nohu.” Řekla jsem napůl dechu. Připadá mi to jako věčnost a moje noha se ne a ne uvolnit.

“Já se klepu. V puse mám struhadlo a zle se mi dýchá.” Mluvil s námahou. Sípavě dýchal, nebylo ani vidět žádný pohyb. To mě přimělo, se ještě více snažit. Zem kolem mé nohy začínala být sypká. Noha už měla více prostoru a nebyla zcela nehybná. Začala jsem více odsouvat zem, kterou sem rozdrtila. Moje nadšení a adrenalin stoupal, cítila jsem jak se noha pomalu uvolňuje. Hrabala jsem pořád dál, abych si byla jistá, že se noha půjde vytáhnout, aniž bych si zase ublížila. Zastavila jsem hrabání ve chvíli, když jsem zahlédla svůj kotník. Začala jsem zkoumat jestli je to dost volný. Zahýbala jsem nohou a zjistila, že by to mohlo jít. Pomalu jsem začala posouvat nohu ven.

“Dobře, už jsem skoro venku.” Řekla jsem nadšeně Maxovi. Mé nadšení, působilo jako euforie, která zatemnila můj úsudek. Tak moc jsem se těšila na vyndání nohy, že jsem patou zavadila o kámen na straně. Viděla jsem jak se celá suť pohnula a začala se sunout dolů. Chtěla jsem co nejrychleji nohu vytáhnout nehledě na opatrnost. Bylo pozdě, přesně v poslední chvíli mi na kotník spadl jeden z kamenů, jež byly na vrcholu hromady, pod kterou jsem měla nohu uvězněnou. Cítila jsem bolest snad ještě před tím něž kámen dopadl, slyšela jsem silné prasknutí, načež se kámen převalil přes kotník a skončil na zemi vedle mé nohy. Bolest vystřelila takovou silou, že jsem všechen boj vzdala, a ochabla v temnotě.

“Fany! Sakra, Fany. Prober se! Prosím. No tak.” Pomalu jsem rozdýchávala bolest a probírala se z bezvědomí. Bála jsem se podívat dolů na nohu,která dokázala vydat takové křupnutí.

“Klid Maxi. Jsem v pořádku.” S námahou jsem se podepřela rukama, ale nadále jsem se odmítala podívat na kotník.

“Co se proboha stalo? Si vykřikla jak kdyby tě někdo vraždil.” Max byl vyděšený. Mluvil hůř než předtím. Asi křičel když jsem byla mimo.

“Spadl mi na nohu kámen. Křuplo to.” Jak dlouho jsem asi byla mimo.

“Takže si pořád uvězněná?”

“Asi ne.”

“Jak asi ne. Tak buď si nebo nejsi.” Byl nervózní.

“Ještě jsem se nepodívala. Bojím se co uvidím.” Klepal se mi hlas, i ruce. Jako bych tady strávila celé týdny a ne jen pár hodin.

“Koukni se, stejně budeš muset, neodkládej to.” Tak jsem se přemohla a pomalu sklopila zrak k nohám. V tu chvíli se mi po tvářích začaly kutálet slzy. Ve filmech jsou zlomeniny vidět furt, ale vidět tohle pro mě bylo jako dostat facku. Můj kotník byl ve špatném úhlu, byl stočený doprava a na boku byla velká boule, která silně tlačila na kůži. Kousek dál vytékal malý pramínek krve. Chodidlo na tom nebylo o moc lépe nárt byl zahnutý dolů a to i s botou.

“Tak jak to vypadá? Zeptal se Max.

“No, není to tak zlé.” Snad nepozná, že kecám.

“To znamená, že je to dost špatné.” Zvedla jsem hlavu, čímž jsem jaksi přiznala, že má pravdu.

“Tak povídej, co s tím je.”

“Je to zlomený, asi kotník i nárt. Kost je vybočená a dost tlačí na kůži.” Chtěla jsem se podívat blíž, a tak jsem se pořádně posadila. A připravovala se na vytažení nohavice výš a stáhnutí ponožky. Ruce se mi klepaly bolestí a vypětím. Nechtěla jsem vidět co je pod tím. Stačilo jak to vypadá navenek. Povytáhla jsem kalhoty, a tak kotník zakrývala jen ponožka. Byla promáčená krví, což znamená, že kůže je protržená. Buď kostí, nebo kamenem. Doufám, že kamenem. Pomalu jsem odhrnula ponožku až přes botu. Kotník byl celý fialový, kost byla vybočená do strany, a kousek byl vidět až ven. Mám otevřenou zlomeninu. Nevěřícně jsem na kotník koukala, tím pohledem, jakoby se bolest zvětšovala. Náhle se mi obrátil žaludek naruby, přetočila jsem se na bok, a už tak prázdný žaludek jsem vyvrátila na skálu.

“Co se děje? Zeptal se s kašlem Max.

“Víš, tentokrát je to horší, než co jsem zažila.” Snažila jsem uklidnit třes rukou i hlasu. Co teď budu dělat. Když s tím blbě hnu, víc si protrhnu kůži. Už takhle to krvácí. Musím to narovnat a zafixovat.

“Cože?” Max mě nechápal.

“No ty moje nehody. Takhle můj kotník nikdy nevypadal.” Koukala jsem kolem a našla kus dřeva a kus plochého kamene. To využiji na dlahu. A popruhy z batohu na zafixování. Vzala jsem si kousek kamene a odřezávala popruhy z batohu.

“To vážně chceš vyprávět nějaký stupidní příběh?” Max byl nějak nervní.

“A proč ne? Potřebuju myslet na něco jiného. Víš jednou jsem si kotník taky trochu poškádlila.” Mezi vyprávěním jsem si připravovala přezky, abych mohla nohu alespoň trochu ošetřit.

“Víš já nerada slavím narozeniny. Je to podle mě zbytečnost a slavit jen kvůli tomu, že je člověk o rok starší. No prostě to neuznávám.”

“Co to s tím má společného?” Zeptal se Max nevrle.

“Počkej si. Před několika lety jsem takhle chtěla oslavit své narozeniny. Donutili mě kamarádi a společenský tlak. U mé kamarádky jsme tedy vše přichystali. Hudbu, občerstvení, pití a v neposlední řadě i výzdobu. Byla to totiž tématická párty, všichni jsme šli za kovboje.”

“To myslíš vážně? Kolik ti bylo, deset?” Pousmála jsem se, konečně se chytl. Vyprávění pomáhalo mě i jemu.

“Nemusíš šílet jen když je ti deset. Bylo mi dvacetjedna let. A navíc to byla úžasná párty. Každopádně, přípravy jsme měli hotové a začali chodit lidi. Někteří čekali venku, a bylo potřeba pustit je dovnitř. Když jsem pro ně šla, šlápla jsem na jeden výstupek v podlaze, který byl asi centimetr vysoký. Podvrkla jsem si kotník. Taková hloupost, v celé místnosti miniaturní výstupek a já na něj šlápla. To mě neodradilo, alkohol a dobrá nálada potlačili bolest. Tančili jsme a blbli celou noc. Kolem šesté ráno jsme zalehli do postelí úplně vyšťavení. Když jsme se probraly, moje noha byla asi třikrát větší a nebylo možné se postavit. Ten večer jsem dostala příhodný dárek, skákajícího králíka. A protože jsem nechtěla vypadat jako baba, rozhodla jsem se králíka pustit. A tak kolem postelí skákal malý plyšový králík a za ním já. Všichni se se smíchem vzbudili. Smáli se dlouho poté, co jsem s funěním dosedla na jednu postel a zařizovala si odvoz do nemocnice. V nemocnici mi samozřejmě nevěřili, že jsem jen špatně šlápla. Ale co jsem jim měla říct. Že jsem na zlomené noze tančila celou noc?”

“ Ty si magor. A myslím to vážně.” Ozval se najednou Max.

Trochu jsem se pousmála a řekla. “To jsem.” A prudkým trhnutím jsem si narovnala kotník.

Jeden komentář

  1. Pingback: Noční lyžování – Povídky jednoho života – Díl 9 | Knifi.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *