Noční lyžování – Povídky jednoho života – Díl 9

Skákající králík – Povídky jednoho života – Díl 8

 

Kotníkem projela taková bolest, že jsem nevěděla, jestli znova omdlím, nebo se pozvracím. Naštěstí se nestalo ani jedno, zprudka jsem oddechovala a soustředila se, abych to vydržela.

“Ty si se zbláznila? To sis jako narovnala zlomeninu.” Zděšeně cukal hlavou, aby se alespoň trochu podíval co se děje.

“No, musím to zafixovat, abych se k tobě dostala.” Zhluboka jsem funěla, abych přestála bolest. Co bych dala za něco na bolest. Po tvářích mi tekl pot, a připadalo mi že se teplota okolí náhle vyhoupla na třicítku.

“Škoda, že tu není sníh. Na otok a sražení horkosti. Třeba by to pomohlo i na bolest.” Řekla jsem s vypětím sil.

“Tobě je horko, já tady mrznu a tobě je horko.” Vzala jsem si trochu vody a opláchla kotník, abych viděla kam zalezla kost. Naštěstí se vrátila blíž k původnímu místu. Není to sice úplně srovnané, ale už by mi to nemělo více protrhnout kůži. Nemám žádný další šátek ani nic co by se dalo použít jako obvaz, a tak jsem si z batohu vyndala náhradní ponožky přiložila je na ránu, a sáčkem od jídla to utáhla. Není to nic moc, ale ještě to upevním dlahou. Z obou stran jsem přiložila provizorní dlahu a zapřela ji kamenem, aby se to dalo snáz přivázat k noze. Po několika minutovém boji byla dlaha na světě. Vyčerpaně jsem se položila na záda, zavřela jsem oči a zhluboka oddechovala. Byla jsem zpocená jak po maratonu, to není nejlepší.

“Tak jak to vypadá?” Vylekal mě Max náhlou otázkou.

“Mám to zafixovaný, ale zatím se nebudu hýbat. Pořád je to dost citlivý.” Ani jsem se nehla, mluvila jsem s ním z polohy ležmo.

“Pověz mi něco. Je mi zima, a bojím se usnout. Moje stehna bolí, jako by mi přes ně přejel náklaďák.”

“Nezvládnu nic vyprávět, je mi horko, a sotva se držím při vědomí.”

“Prosím.” Je úžasný jak jedno slovo, které řekl dokázalo tolik. Najednou mi došlo, proč jsem si vlastně zranila nohu. Proč jsem se tak snažila ji uvolnit. Max. To všechno jen kvůli němu, aby to přežil. Sice se ještě nemůžu hýbat, ale nějaký příběh bych tu určitě v záloze měla.

“Bude ti vadit, když to bude příběh na sněhu. Alespoň myšlenkou bych se mohla zchladit.”

“Hlavně když mě nenecháš spát.” Určitě se uvolnil, jeho hlas zněl lépe.

“Víš tenhle příběh je z doby, kdy mi bylo asi šestnáct. S mojí sestrou a rodiči jsme jeli na hory do Rakouska. Naše rodina miluje lyžování a když říkám miluje, myslím to doslovně. Byli jsme schopní na sjezdovce vydržet od rána až do noci. Samozřejmě s přestávkami na gulášek, nebo polévku, bez toho to nešlo. Na téhle dovolené na horách jsme měli poprvé snowboard. Ani jedna z nás to neuměla, a tak jsem jen sledovali ostatní a snažili se je napodobit. Taťka nám sice nabídl pomoc, ale jeho styl učení jsme po pár minutách vzdali. Jeho styl totiž spočíval v tom, že nás postavil na sjezdovku a řekl jeď rovně. Po několika tvrdých pádech a taťkových neustálých záchvatech smíchu, jsme konečně sjeli sjezdovku dolu k lanovce. Byli jsme samá modřina a sil už moc nezbývalo. Ukecali jsme rodiče, aby jsme to pro dnešek ukončili, a šli na noční lyžování. Když jsme se večer balili, na noční lyžování, vzali jsme si lyže. Snowboardu bylo na jeden den dost.

“Neříkej, že si to vzdala po jedné jízdě.” Smál se Max.

“No řekněme, že jsem výuku trošičku odložila.”

“To mi na tebe nějak nesedí.”

“Prostě jsem to vzdala, spokojenej?”

Max se začal dusivě smát. “Tak se nevztekej.”

“Já se nevztekám” Řekla jsem a založila si ruce na prsou.

“Líbí se mi když se vztekáš.”

“Nevztekám. A jestli nechceš zmrznout tak buď hodnej. Jinak už nic vyprávět nebudu.”

“Už mlčím.”

“Dobře. Snowboardu jsme měli dost, ale lyže nás lákaly. Vyjeli jsme lanovkou nahoru celé natěšené na jízdu. Jenže když jsme vyjeli nahoru, zjistili jsme, že je v provozu jen jedna sjezdovka. Bylo tam hrozně moc lidí, a jezdit se skoro nedalo. Taťka s mamkou se od nás odpojili, že budou jezdit sami. Několikrát jsme to sjeli, ale byli jsme znechucené tím množstvím lidí. A v tu chvíli jsme si toho všimli. Malá škvíra mezi stromy, jež vedla na vedlejší sjezdovku, která sice nesvítila, ale byla zcela prázdná. Se sestrou jsem se na sebe podívaly a oběma nám bylo jasné co chceme udělat. Obě jsme se přikrčili a plnou rychlostí zamířili k mezeře. Moje sestra byla trochu přede mnou, aby jsme hezky projeli mezerou. Když už byla vidět vedlejší sjezdovka, tak se na mě sestra otočila s vítězným úsměvem. Než se ale stihla otočit zpět, viděla jsem jak do něčeho narazila, a byla odmrštěna dozadu. Nemohla jsem dost rychle reagovat a tak jsem do neznámé překážky najela taky. Obě nás to odhodilo dobré dva metry zpět. Když jsme se z bolesti zmátořili, viděli jsme že jsme najeli do lyžařské školky pro děti. Obě jsme se rychle rozhlédly, jestli nás někdo neviděl a nemyslíc na bolest jsme ujížděli z místa činu. Následující den jsme měli silně pohmožděná stehna. Moje pohmožděniny navíc zbarvovali obrovské modřiny přes obě stehna. Pravděpodobně to bylo tím, že jsem chytla ještě zpětný ráz onoho kabelu. Takže po zbytek dovolené, bylo jedno na čem jsme jezdili, všechno bolelo.”

“Takže ty si do těch svejch úrazů zatáhla i ségru?” Zeptal se Max zadržujíc smích.

“No občas se přidala.” S námahou jsem se posadila, naházela všechny věci do batohu. Abych měla vše po ruce. Pomalu jsem se přetočila ze sedu do kleku, abych nezatížila nohu. Pak jsem se začala posouvat směrem k Maxovi. Bylo to těžší, než jsem čekala, skály byli ostré. Každý posun bolel a třásly se mi ruce.

“Vydrž, ještě kousek. No tak přece nejsi baba.” Povzbuzovat vážně umí, kdybych se nemusela tak soustředit, aby mě poslouchaly končetiny, tak bych mu asi silně odsekla. Bohužel jsem se vzmohla jen na jakési hm.

“Bezva už tu budeš.” Vypadalo to, že se na mě těší víc než já na něj. Už jsem ho viděla lépe. Ležel na břiše, ruce měl částečně zaklíněny vedle těla. Přes nohy měl měl dva větší kameny, které bude velmi těžké uvolnit. Připlazila jsem se blíž k jeho hlavě. Nadzvedl hlavu a šibalsky se na mě usmál.

“Kde se couráš?” Řekl s úsměvem. Určitě potlačoval bolest, ale v těch jeho očích svitl plamínek naděje.

Usmála jsem se na něj, odhrnula mu vlasy z čela a řekla. “Vždyť ty na mě čekáš rád.”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *