Ohnivý přítel – Povídky jednoho života – Díl 10
Když už jsme byli u sebe, jako by svitla naděje. Cítila jsem se bezpečněji. Pomalu jsem začala prozkoumávat jak je zaklíněn. Nejhorší byly kameny, které měl přes nohy. Rozhodla jsem se, že půjdu od toho lehčího. Začala jsem mu z rukou a zad sundávat kamení a kusy dřeva.
“Asi to tady byl důl. Je tu dost dřevěných trámků.” Prohodil Max, zatím co jsem bojovala s kameny. “Škoda, že nemůžeme rozdělat oheň. Je tu zima” Max se klepal a moje ledové ruce mu moc nepomáhaly. Ale bez zapalovače se asi daleko nedostanu. Najednou mi to došlo. Jestli se někdy vrátím, musím se sestře omluvit. Rychle jsem začala vyhrnovat rukáv až jsem nahmatala náramek. Náramek co mi sestra dala jako dárek, dárek který jsem nechtěla, a který se mi zdál k ničemu. Teď se ale hodí, má na sobě totiž křesadlo.
“Mám křesadlo!” Vykřikla jsem, když se mi ho podařilo sundat z ruky. “Ty nejhorší kameny asi neodsunu, navíc nemám už moc sil. Zkusím rozdělat oheň.” Začala jsem šátrat kolem dokola, a hledat menší dřívka. Pak jsem vyndala nůž a zkusila udělat nějaké třísky, abych měla vůbec šanci. Potmě se to ovšem značně ztížilo. Když jsem měla připravenou malou hraničku, a kousek vedle třísky a piliny, rozhodla jsem se to zkusit. Škrtla jsem křesadlem o nůž, nic se nestalo. Zkusila jsem to znovu, a znovu. Nic se nedělo, pomalu mi vyprchávalo nadšení. Po spoustě pokusech se jedna jiskřička už už chytila. Ale jen zablikala a zhasla. “No tak! Chytni!” Zoufale jsem škemrala, aby to chytlo. Po několika dalších pokusech se objevil malý plamínek. Rychle jsem se sehnula, mírně foukla, aby chytlo více třísek a pomalu začala plamínek přesunovat k hranici. Povedlo se to oheň osvítil jeskyni a já se otočila kolem dokola, abych zjistila, jak na tom jsme. Vstup byl zasypaný, jen nahoře byl malý průduch, díky němuž jsme měli vzduch , nebyl velký a nebylo vidět až ven. Jeskyně byla o dost menší než se mi zdálo a bez možnosti jiného úniku. Když jsem stočila pohled na Maxe, celé jsem ztuhla. Byl bledý a ztěžka se podepíral na loktech, a nespouštěl ze mě oči. Bylo to vlastně poprvé co jsem ho pořádně viděla, bylo to nové, ale zároveň tak známé dívat se na něj. Jako by se čas zastavil a já se utápěla v jeho čokoládových očích. Když se mu začaly třást ruce a oči svraštil bolestí, konečně jsem se probrala. Nechala jsem oheň hořet, jen jsem přidala pár polínek. Teplo sálalo a brzy nám bude tepleji. Teď je ale důležitý Max. Přisunula jsem se blíž k němu. Prudce oddechoval. Musím ho nějak otočit. Ještě jednou jsem se podívala na jeho zaklíněné nohy. Byl to jeden kámen, ale jak ho zvednu. Rozhodně ho neodvalím, ale mohla bych ho přizvednout, a Max by se mohl vysoukat.
“Maxi, musím tě otočit, abych zjistila, jaké máš zranění. K tomu musím uvolnit tvoje nohy. Ten kámen neodvalím, ale mohla bych ho nadzvednout, myslíš, že by se s dokázal vysunout?”
“Zkusím to.” Vydechl Max.
“Budeš na to mít jen malý čas dlouho to neudržím.”
“Tak už začni.” Připlazila jsem se k jeho nohám a klekla si. Nohou mi pulzovala obrovská bolest, ale nevnímala jsem jí. Připravila jsem ruce na kámen, a otočila hlavou k Maxovi. “Na tři? Jedna. Dva. Tři.” Zabrala jsem za kámen, zvedl se jen o pár milimetrů, když mi rukou vystřelila bolest z řezné rány. Vykřikli jsme oba naráz. Já se skácela na zem a Max zabořil čelo do země. Měla jsem mžitky před očima, a Max na tom nebyl o moc lépe. Asi jsem si ruku zranila, víc než jsem čekala.
“Promiň nezvládnu to.” Řekla jsem vyčerpaně.
“Ještě jednou.” Vydechl Max.
“Zbláznil si se? Málem jsem ti rozdrtila nohy.”
“Tak jak teď ležíš, zapři se a zvedni to nohama.” Byl vyčerpaný, ale nehodlal se vzdát. Podívala jsem se kolem a zjistila, že má pravdu, tak by to šlo.
“Dobře, ale mám zlomenou nohu. Nevím zda to zvládnu.”
“Zvládneš.” Vzdychla jsem, zapřela jsem záda a ruce a nohy jsem položila na kámen. Zraněná noha tepala, jen nevím jestli strachem, nebo bolestí.
“Na tři! Jedna, dva, tři.” Zatlačila jsem nohama, zraněná noha se začala stěžovat. Do očí mi vyhrkli slzy. Snažila jsem se držet Váhu kamene na zdravé noze. Oddechovala jsem jak závodní kůň. Kámen se trošku zdvihl, slyšela jsem jak Max zatajil dech a začal se soukat pryč. Po tvářích mi tekl pot a připadalo mi, že to trvá věčnost.
“Dělej!” Vydechla jsem únavou. V tu chvíli mi povolili obě nohy a Kámen se sunul k zemi. Stihla jsem jen vykřiknout “Pozor!” Ale naštěstí to nebylo potřeba. Max stihl nohy vyndat, teď ležel na zádech o kousek dál držel se za břicho. Překulila jsem se na břicho a plazila se k němu blíž. Na břiše měl krev a hodně, ty kameny zmírnili krvácení, ale teď krev tekla proudem. Nadzvedla jsem mu mikinu a triko. V břiše měl kus kamenu asi pět centimetrů velkého.
“Tak se netvař, jak kdybys viděla ducha. Vyndej to.” Zůstala jsem bez hnutí. “Co je?” Zeptal se zděšeně Max.
“Nevím co ti to udělá, a nevím jak zastavím krvácení.” Hlas se mi třásl, po tvářích se mi zase začaly kutálet slzy.
“Vypal to!” Řekl zničeho nic.
“Co?”
“Vezmi nůž, nahřej ho a vypal to.”
“To myslíš vážně? Nemůžu to vypálit.”
“Nemůžeš, ty musíš.”
“Já nechci.”
“Necháš mě umřít?”
“Ne.”
“Tak na co čekáš?”
“Nesnášim tě!” Řekla jsem odevzdaně.
“Nemyslím si.” Začal se smát. Přinesla jsem vodu a nůž. Pořádně jsem mu vyhrnula oblečení. Zašmátrala jsem v k ohni a vzala jeden z klacíků a podala ho Maxovi, na bolest nic lepšího nemám.
“ Zkousni to.” Přikázala jsem mu.
“Pověz mi, spálila si se někdy?” Zeptal se se strachem v očích.
“Jo. Každý se někdy spálil.” Nechtěla jsem nic vyprávět.
“Já myslím opravdově.”
“Jednou ano.” Dala jsem nůž nahřívat do ohně a koukala jak čepel pomalu mění barvu. “Jednou nás se ségrou taťka vzal sebou na jednu schůzku, byli jsme malé. Nechal nás v autě, prý že se hned vrátí. Byli jsme neposedné, otvírali jsme každou zásuvku, zmáčkli každé tlačítko a každou páku. Po několika minutách vyskočil nahřátý zapalovač, takový ten co je v autech. Do té doby jsme to neznali, a tak jsme to chtěli prozkoumat.” Pomalu jsem sáhla do ohně pro nůž a přesunula se nad Maxe. “Přitiskla jsem na zapalovač palec a vypálila si celý otisky na palci. Byla jsem zvědavá a odtrhnout palec bylo těžší něž se může zdát. Celý auto smrdělo spáleným masem, a navíc jsem ještě dostala pohlavek, za to že dělám kraviny. “ Vzala jsem vodu, a polila Maxovi břicho. “Připraven?” Max si strčil klacík do pusy a kývl. V očích měl nevyřčený strach, z bolesti, která ho čeká. Z bolesti, kterou mu způsobím já. Ruce se mi klepaly, nesnášela jsem ho, nesnášela jsem že to po mě chce. Nesnáším sebe, že to dělám. Prudce jsem mu vyndala kámen z břicha a přiložila rozpálený nůž.
