Špatné místo i čas – Povídky jednoho života – Díl 7

Povídky jednoho života – Střet je nevyhnutelný – Díl šestý

Noha mě bolí jak blázen, ale nepřestávám s hrabáním. Nikam to zatím nevede.  Stále to není dost, aby se uvolnila celá noha. Najednou se mi začne zasypávat již uvolněná část.

“Kruci!” Rozkřikla jsem se a začala vzteky mlátit kamenem o kameny co mi drželi nohu.

“Co to sakra děláš?” Zeptal se zoufale Max.

“Promiň. Já se jen odtud potřebuju dostat.” Jsem frustrovaná, nechci tu umřít. “Maxi, jak dlouho myslíš že tu jsme?”

“No asi den, tak třicet hodin řekl bych. Vzhledem k tomu, že moje hodinky jsou v trapu, tak to nedokážu odhadnout.” Usmála jsem se to nezní tak zle.

“Myslíš, že nás hledají? Nebo to ještě nezjistili?” Zeptala jsem se, aniž bych chtěla znát odpověď. Odpověď mě děsila.

“S tvojí klikou nás najdou než se naděješ. Vždyť ty přežiješ všechno.” Zasmál se Max. Mě nejde o to jestli se odtud dostanu já, ale my oba. “Hele nech si ty psí oči a něco mi pověz.” Začala jsem se smát, protože mi připomněl ten správný úraz.

“Psí oči? No ty se v jednom mém úrazu také objevili. Co ty na to? Chceš to slyšet.”

“Že se ptáš.” Řekl šibalsky.

“Víš se ségrou jsme si jako malé hrozně přáli pejska. Na jeden štědrý den, to mi bylo asi sedm let, jsme dostali každá asi jeden nebo dva malé dárečky. Byly jsme celkem zklamané, jednak to byly měkké dárky, což znamenalo, že je to oblečení a navíc jich bylo pomálu. Po rozbalení dárků jsme sklesle seděli u stromečku, vedle nás se válel balící papír a nějaké oblečení. Když jsme se smutně otočili na rodiče, kteří seděli na gauči, viděli jsme v jejich očích jiskru očekávání. Přesně v tu chvíli zpoza gauče vyběhla malá chlupatá koule, která se řítila přímo k nám. Byl tak úžasný, že jsme zahodili vše co jsme měli v rukou a nechali se oslintat od toho štěňátka. Byl to krásný malý Belgický ovčák a pojmenovaly jsme ho Buddy.  Byl to náš kamarád, věrný společník a strávil s námi krásných patnáct let.”

“Měla si ho ráda viď?”Zeptal se Max.

“Byl úžasnej. Ráda na něj vzpomínám.” Trochu jsem si vzdychla a pokračovala.

“No ale o tom ten příběh není. Buddyho jsme si pořídili od známých, kteří měli doma Buddyho mamku a brášku. Občas jsme k nim jeli a všichni tři pejsci si hráli. Když ale byli starší, Buddy už k nim nepatřil. Oni byli smečka a Buddy byl vetřelec. Rodiče a známý se snažili, aby spolu pejsci vycházeli, ale bylo to složitější a složitější. Mě jako malému děcku ani nedošlo, že bych si měla dávat pozor.  Nedošlo mi, že bych neměla chodit mezi ně a zvlášť když se chystali jíst. Ani si přesně nepamatuju jak se to seběhlo. Vím jen, že v jednu chvíli bylo vše v pořádku a v druhou jsem cítila psí dech a zuby na své tváři. Měla jsem štěstí, asi mi nechtěl ublížit, jen se zachytl horními zuby. V té chvíli, ale nebylo jasné jak je to vážné, skoro nic jsem neviděla, všude byla krev. Celá levá strana obličeje mě bolela, ruce jsem měla od krve a obličej taky. Začala jsem panikařit a křičet, když dorazili rodiče, měla jsem krev po celém obličeji kvůli snaze zastavit krev a bolest. Přes všechnu bolest a paniku jsem uviděla zděšeni ve všech obličejích, jež na mě hleděli. Hrůzu, strach a zděšení. Během chvilky mě vzali do auta a vezli do nemocnice. Z okna auta jsem viděla svou sestřičku, byla vyděšená, plakala a dožadovala se jet se mnou. Ale nejela, musela čekat, až se vrátíme. Ani si nedokážu představit jak se bála. Mě to sice bolelo, ale neviděla jsem se. Nevěděla jsem, kolik krve mám na sobě, a ani mi nedošlo, že jazykem zkoumám díru ve tváři. Bylo to nevědomky, jako bych byla v transu. Sestra viděla všechno, byla o dost mladší a musel to být pro ni šok.”

“Má tě moc ráda. Víš to?” Řekl znenadání Max.

“Popravdě řečeno v té době mi to nedocházelo. Byla jsem špatnou sestrou a přes to, že jsem ji měla ráda, nikdy jsem jí to nedávala najevo. Náš vztah se prohluboval průběhem let. Teď už to vím.” Mela jsem zase v očích slzy, ale rychle jsem je rozmrkala.

“Někdy máš opravdu dlouhé vedení.” Zasmál se Max

“No ty taky nejsi zrovna nejbystřejší.” Začala jsem se smát taky.

“Takže jste jeli do nemocnice a tam ti to zašili?

“No když jsme dojeli do nemocnice, doktor trochu uklidnil mojí mamku. Není to tak vážný paní, řekl a usmíval se. Mě mezitím sestřička čistila tvář. Brečela jsem. Ne pro to, že by to tak bolelo. Brečela jsem, protože jsem se bála, že budu ošklivá. Nepomáhalo, ani když mě mamka uklidňovala, že mi to na kráse neubere. Že klukům to vadit nebude. Co mě nakonec uklidnilo, byl pan doktor. Dřepl si ke mě, a řekl: “Neboj se malá slečno, já ti tvářičku spravím. Bude to jako znamení tvé krásy.” Nevím proč si ta slova pamatuju, ale v tu chvíli jsem vnímala hlavně doktorovu tvář. Měl krásné hnědé oči a mile se usmíval. Pak se mě zeptal, jestli mi má dát narkózu, a zůstanu přes noc, nebo jestli stačí lokální umrtvení. Vyhrkla jsem, že tu zůstanu. Mamka se ke mě naklonila, a zeptala se proč. A já jen řekla: “Mami mě se líbí pan doktor.”

“Mě se líbí pan doktor” Vyprskl Max smíchy. “ Kolik mu bylo třicet?”

“No co. Byl hezký a milý.” Usmála jsem se. “ Mamka tuhle část nejradši vypráví. Spoustu lidí to rozesměje.

“Zůstala si tam? Myslím přes noc?”

“Ne, přemluvili mě a tak jsem si hodinu ležela na nemocničním stole a zírala na doktora jak mi šije tvář. Nakonec mi z toho zbyla jen malá jizvička v koutku úst. A doktor měl pravdu je to hezká jizva, zdůrazňuje úsměv.”

“No to jen když se furt nemračíš.” Začal se Max zase pohyhňávat.

“Hele já se furt nemračím. “ Obořila jsem se.

“Vážně? Já bych řekl, že se rozhodně můžeš smát častěji.” Max zněl šibalsky, a roztomile. Chtěla bych být u něj, podívat se mu do tváře a konečně spatřit jak vypadá. Jak vypadá muž co tu trčí se mnou a co mě tak moc přitahuje.

“Když se odtud dostaneme, budu se usmívat, zvlášť když budeš se mnou.”

Jeden komentář

  1. Pingback: Skákající králík – Povídky jednoho života – Díl 8 | Knifi.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *