Povídky jednoho života – Čarodějnice – Díl třetí

Čarodějnice

Neustále upadám do spánku a bolí mě hlava. Začínám mít hlad a žízeň.

“Asi máš otřes mozku.” Ozval se znenadání Max.

“Jo to asi bude pravda.” Sáhla jsem si na hlavu a ucítila lepkavou tekutinu. “Jo teče mi krev. No spíš tekla. Mám hlad a žízeň.”

“Neměla si něco v batohu?” Zeptal se Max a mě došlo, že má pravdu. Rozhlédla jsem se kolem. Nic jsem neviděla.

“Dívej se pořádně. Měla si ho na zádech. Určitě nebude daleko.” Měl pravdu, uviděla jsem ho vlevo od sebe.

“Vidim ho, zkusím na něj dosáhnout.” Natáhla jsem se, ale chybělo mi tak patnáct centimetrů.

“Zkus si něčím pomoct. Co máš u sebe.”

“To mi vážně pomáhá, kde máš ty svůj batoh?” Zeptala jsem se až moc nevraživě.

“Nemusíš na mě křičet, nesnáším to.”

“Promiň, jsem frustrovaná.”

“To tě neopravňuje na mě křičet, ječ si na někoho jiného.” Cítila jsem se ještě hůř než před chvílí. Proč mi tak moc někoho připomíná. Přitom si ho vůbec nepamatuju.

“Odkud se známe?”

“Hele, snaž se získat batoh.” Řekl to naštvaně. Asi jsem ho opravdu naštvala. Tak jsem se přestala vyptávat a přemýšlela jak dosáhnout na batoh. Nic jsem kolem sebe nenašla. A pak mě to napadlo. Pásek. Mám přece pásek s velkou přezkou. Když se dobře trefím, přitáhnu si batoh blíže. Tak jsem si sundala pásek a hodila ho k batohu. Vedle, znova vedle. Nějak mi to nejde.

“Snaž se. Nevzdávej to.” Ozval se Max zřejmě fascinován mým snažením. A tak jsem se snažila více, po několika dalších marných pokusech jsem se trefila do popruhů u batohu. Pomalu jsem začala tahat, nakonec jsem ho přitáhla a rychle v něm začala lovit zásoby. Vyndala jsem je ven. Několik balených sušenek, jablko, banán a tubu s protejnem. Co se týče vody byla tu jen jedna lahev vody, v které zbýval necelý litr vody.

“Mám tu sušenky, nějaké ovoce a vodu.” Řekla jsem nadšeně.

“To je dobře. Trochu si lokni a vezmi si nějaké ovoce. Trochu tě to probere. Musíš s tím šetřit.” Řekl Max. Asi už z něj vztek vyprchal.

“Co chceš ty? Co ti mám hodit.” Zeptala jsem se a začala se prohrabovat věcma.

“Nic mi nedávej. Když si se zabývala batohem, našel jsem ten svůj.” To se mi nezdálo. Nic jsem okolo něj neviděla.

“Určitě? Nic u tebe nevidím.”

“Jo neboj, mám taky něco. Jen musíme šetřit.” Dobře, víc jsem to neřešila a se zakručením v břiše jsem se zakousla do jablka.

“Co hlava?” Zeptal se Max, znělo to jako by opravdu něco žvýkal.

“Neboj přežiju to. Zas tak zlý to není.” Řekla jsem s plnou pusou.

“No moc jsem ti nerozuměl, ale vypadá to na další zajímavý úraz, nebo se pletu.”

“Nepleteš.” Začala jsem se smát, což zapříčinilo, že jsem se jablkem málem udusila.

“Tak se neudus, abych si ten příběh taky mohl vyslechnout.” Teď se smál on. Já se pomalu uklidnila, začala klidně dýchat a přemýšlela jak začít.

“Víš každé dítě se praští do hlavy, udělá si bouli, nebo si rozsekne čelo. To je v mladém věku celkem normální, ale to co se povedlo mě, bylo trošku něco jiného. Když jsem byla malá, mohlo mi být tak sedm, nebo osm let, tak jsme bydlely v takovém činžákovém domě. Žilo tam asi dvacet rodin, všichni jsme se znali, děti byli všichni skoro stejně staré jako my. Byla to pohodička, děti si hráli všichni společně, a rodičům stačilo podívat se z okna a dohlížet na nás. Byly jsme dobrá parta, jak děti, tak i rodiče. Společně jsme slavili Velikonoce, Mikuláše a v neposlední řadě i čarodějnice. Pálení čarodějnic bylo jednou z věcí, na kterou jsem se jako dítě strašně těšila. Rodiče udělali vždy krásnou čarodějnici, kterou jsme pak obřadně upálili na hranici. Opékali jsme buřty, zpívali u ohně a hráli hry. Menší děti si vždy hráli na písku, a ty starší se snažili pomáhat rodičům.” Max se začal smát. Zamračila jsem se a odfrkla si.

“Pomáhat rodičům? Žádný normální dítě dobrovolně nepomáhá rodičům.” Max se div smíchy nedusil.

“No dobře, pomáhaly s tím co si chtěli vyzkoušet. Jako třeba sekání dříví.” Řekla jsem podrážděně.

“Neříkala si že to byl úraz hlavy?” Zeptal se Max dusíc se smíchy.

“Jo byl to úraz hlavy, ale ty se ten příběh asi nedozvíš.” Řekla jsem uraženě, a založila si ruce na hrudník.

“Promiň. No ták. Já se omlouvám, už budu zticha.  Navíc stejně nevydržíš být naštvaná déle než pár minut.” Jak to sakra ví. Ví o mě spoustu věcí, a já si přitom vůbec neuvědomuju, že bych ho znala.

“Fanyyy.” Protáhl mé jméno, znělo to tak povědomě. Jako bych narážela hlavou do zdi. Znám ho jen nevím odkud, a jak moc.

“Fajn, budu pokračovat, ale buď hodnej posluchač.” Proti svojí vůli jsem se usmála, působil na mě tak uklidňujícím dojmem.

“Starší děti se předháněli, kdo sekyrou naseká dříví. Většinou tam rodiče pustili kluky a holky ostrouhaly. Jednou jsem se nechtěla nechat odbít, a tak jsem se s jedním z kluků začala dohadovat. Jmenoval se Daniel. Daniel byl o rok starší než já, a rozhodně byl vyšší a silnější. Neměla jsem šanci a spor jsem prohrála. Počastovala jsem ho několika nadávkama, otočila se a sedla si na nejbližší pařez. Pařez byl asi dva metry, od místa kde sekali dříví. Na truc jsem si sedla zády k nim, abych se na ně nemusela dívat. Slyšela jsem jak se Daniel s Tondou, to byl druhý z kluků, co měli povoleno sekat dříví, chvástají a vychloubají. Měla jsem chuť se otočit a říct jim, ať si trhnou nohou, ale to už jsem nestihla. V tu chvílí jsem totiž ucítila vzadu na hlavě tubou bolest, polilo mě horko a cítila jsem jak mi za krk teče něco teplého. V tu chvíli se začaly ozývat vyděšené hlasy, a poslední co si pamatuju je, jak ke mě mamka běží.  Až v nemocnici mi vysvětlili co se stalo. Daniel se tak rozmáchl, až neudržel sekeru v ruce a ta mu z ní vylétla. Nakonec mě to stálo jen dvacet stehů a dva týdny bolestí hlavy. A jak ráda říkám, já seděla ve špatnou chvíli na špatném místě.” Při té vzpomínce jsem se usmála, kdysi mi to vtipné nepřišlo, ale stejně jsem ráda, že takové zážitky mám. Podívala jsem se na Maxe. Kýval hlavou ze strany na stranu, jakoby nemohl zpracovat to co jsem mu právě řekla.

“Co je. Nevěříš mi?” Zeptala jsem se opatrně.

“Věřím. A to je právě to. Pokud jak říkáš, máš takových úrazů tolik, jak je možný, že ještě žiješ.” Zeptal se jako by to byla ta nejnormálnější otázka. Nevím proč, ale začali se mi po tváři kutálet slzy. Začala jsem rychle mrkat, aby neviděl, že mě to zasáhlo.

“No možná už dlouho žít nebudu.” S tím jsme se oba odmlčely a ponořili se do vlastních úvah.

 

Další díl již brzy.

 

Povídky jednoho života – Bolavý palec – Díl druhý

Jeden komentář

  1. Pingback: Povídky jednoho života – Divoká jízda – Díl čtvrtý | Knifi.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.