Povídky jednoho života – Divoká jízda – Díl čtvrtý

Divoká jízda

Nevím jak dlouho to trvalo, než jsme spolu opět začaly mluvit. Ale z vlastních úvah mě probrala Maxová otázka.

“Měla jsi nějakou příhodu, kdy si se u toho bavila? Zatím to vypadá, že ses nikdy nebavila.” Trochu jsem se nad otázkou zamyslela. Já se přece bavila a často.

“To víš že jo. Bavila jsem se často, minimálně než jsem si ublížila.” Přemýšlela jsem kterému úrazu předcházela největší legrace.

“Nejvíc jsem se asi bavila když jsme s rodiči, mojí sestrou a známými je-li k moři a tam si půjčili loď.”

“To zní zajímavě. Je to zlý úraz?” Zeptal se zvědavě Max.

“A nechceš se nechat překvapit? Co ty na to?” Viděla jsem jen jak se jeho postava zavrtěla, dal si ruce na kolena a čekal. Nevím jak je to možné, ale je mi s ním moc dobře. Často se lidi ptají, s kým by člověk chtěl ztroskotat na pustém ostrově. No nevím s kým bych chtěla být na pustém ostrově. Ale jsem ráda, že tady je se mnou Max. Nechala jsem své úvahy plavat a začala s vyprávěním.

“Můj taťka měl vždy rád záživnější dovolené. Ležet na pláži a smažit se na slunci není nic pro něj. A na tuhle dovolenou vymyslel něco speciálního. Asi měsíc před dovolenou ke mě přišel a řekl mi. “Zabal si věci, na víkend jedeme do Chorvatska, jen ty a já.” Když to říkal smál se od ucha k uchu a jeho šibalský pohled naznačoval, že má něco za lubem.

Zeptala jsem se ho co se děje, ale odpovědi se mi zatím nedostalo. Tak jsem se zabalila a nasedla s taťkou do auta. Až když jsme byli na cestě, taťka mi dal do ruky takový sešit a řekl. “Na a uč se. Jo a čti to nahlas, abych se to naučil taky.” Když jsem se na sešit podívala, zjistila jsem, že je tam napsáno Příprava pro vůdce malého plavidla. “My jedeme dělat řidičák na loď. To jako vážně?” Taťka se jen usmál a řekl. “Super ne? Dovolená na lodi. Koupil jsem vodní lyže, vodní kruhy a jednu specialitku. A tebe beru sebou jako pojistku.”

“Jako pojistku” zeptala jsem se nechápavě.

“Jo když řidičák neudělám já, tak musíš ty? Už je totiž vše zaplaceno, jen musí mít někdo řidičák.” Polka jsem na prázdno a začala se učit. Naštěstí jsme oba zkoušky splnily, a za měsíc jsme byli na dovolené.

Několik prvních dní jsme jezdili na vodních lyžích a kruzích, to bylo úžasné. Dokonce jsme na to dostali i matku, která se toho bála.

Když jsme si mysleli, že už to všichni zvládáme dobře přišel taťka s další bombou. Vybalil tzv. Kite tube. Kite tube je asi třímetrový nafukovací kruhová plocha na kterou se někdo postaví a je tažen za lodí. Pokud to někdo umí tak dokáže hezky plynule letět asi dva až čtyři metry nad hladinu vody. Když jsme ho nafoukly a připravily na vodu, vzali jsme si se sestrou manuál, aby jsme zjistili co máme dělat. Bylo tam napsáno, jak stát, jak to držet a tak. Navíc u technické přípravy byl napsán takový dodatek PRO ZAČÁTEČNÍKY POUŽIJTE NEJKRATŠÍ LANO. Můj taťka ale prohlásil, že přece nejsme začátečníci a manuál nepotřebujeme. Načež tam připevnil to nejdelší lano, které tam našel. Řekněme, že protesty byly neúspěšné, a tak jsme vyrazili na moře. Dojeli jsme k jednomu ostrůvku, kde jsme vyložili mamku a naše známé. Já, taťka a sestra jsme vyrazili novou hračku vyzkoušet.Nějakou dobu jsme se jen plácali na mořské hladině, a o letu se nám mohlo jen zdát. Po spoustě neúspěšných pokusů Taťka prohlásil, že musíme více na moře, kde fouká vítr.”

Koukla jsem se na Maxe, zdálo se, že je do příběhu velmi zabraný, čím dál více se ke mě snažil nahnout. Vypadalo to, jakoby chtěl i lépe slyšet.

“Proč si přestala?” Zeptal se Max, když jsem se při pohledu na něj zasekla ve vyprávění.

“Promiň, jen jsem se malinko rozptýlila.” Řekla jsem s omluvným výrazem.

“Neříkej,že jsem tě rozptýlil já. Ani jsem nepíp.” Řekl dotčeně.

“No trošku. Ale ne proto, že bys mě rušil. Spíš mi přišlo, jako bych ti to už někdy vyprávěla, jen si na to nevzpomínám.” Sehnula sem hlavu a už se mi zase oči zalévaly slzama. Proč jsem tak přecitlivělá, kruci.

“A myslíš, že mi to i přes to tvoje rozptýlení dovyprávíš?” Zeptal se a prohrábl si vlasy. Proč nikdy neodpoví konkrétně na to na co se ho ptám?

“No jo už ti to dopovím. Takže jsme vyjeli na volnější moře a k  mé smůle jsem byla první na řadě, kdo to tam měl vyzkoušet. Chvíli jsem se marně snažila kruh zdvihnout, aby vzlétl, ale nakonec se mi to na pár chvil povedlo. Byl to nádherný pocit, se lehce vznést nad hladinu a vidět obzor. Tento pokus mě přiměl se ještě více snažit, abych se do vzduchu znovu dostala. A najednou to bylo tady, zatáhla jsem za kruh a opět cítila, jak se vítr dostal mezi hladinu a kruh a vznesl mě do výšky.  Opojný pocit a foukání větru kolem uší byl dechberoucí. Užívala jsem si to tak moc, že mi nedošlo jak jsem vysoko. Když mi konečně došlo jak jsem vysoko, bylo už pozdě. Aby si to chápal. Takhle vysoko ten kruh do téhle doby vyletěl jen, když ten co na něm seděl spadl. Umíš si tedy představit co si mysleli taťka se ségrou na lodi, když kruh vyletěl tak vysoko. No mysleli si, že jsem spadla a tak s člunem zastavili. Problém byl v tom, že kruh ve vzduchu drží rychlá jízda a vzduch. V tu chvílí, kdy loď zastavili, byl kruh neovladatelný. Rychle se stočil nastranu a řítil se k hladině vody. Pamatuju si, jak jsem jen stihla vykřiknout DOPRDELE a řítila se dolů. Snažila jsem se alespoň udržet na tom kruhu, abych nespadla do vody, protože pád z takové výšky mě děsil. Nakonec se ukázalo, že to tak dobrý nápad nebyl. Dopadla jsem i s kruhem na pravý bok. Kruh dopadl na hladinu, já dopadla na něj a protože byl nafukovací, bylo to jak trampolína. Zabořila jsem se do kruhu a zbytek těla se na mě seskládal jak harmonika a následně mě odmrštil jak tenisový míček přímo do vzduchu. Což pro mě znamenalo, že pádu do vody jsem se stejně nevyhnula a k tomu jsem byla pomlácená jak po deseti kolech v boxerském ringu. Když jsem dopadla na hladinu, vyrazila jsem si dech, zatmělo se mi před očima, a zůstala bezvládně ležet na hladině. Nevím jak dlouho to trvalo, ale pak jsem cítila, jak mě někdo chytl za vestu a vytáhl mě na loď. Byl to taťka se ségrou. Oba zněly ustaraně, chtěla jsem jim říct, že jsem v pořádku, ale nešlo to. Moje plíce mě ještě nechtěly poslechnout a přes zamlžené vidění jsem ani nevěděla co dělají. Nakonec mi taťka řekl: “ZAMÁVEJ MAMCE, AŤ NÁS NEZABIJE.” Zvedla jsem ruku a mávala kamsi před sebe, asi o sekundu později mě taťka chytil za ruku, otočil a řekl: “JE TAMHLE.” A tak jsem mávala novým směrem.”

Začala jsem se smát. Protože jsem si vzpomněla, jak mamka stejně vyváděla, když jsme dorazili blíže k ostrovu. Na ostrově stáli všichni vyrovnáni v očekávání jestli sem v pořádku. Moje mamka měla v očích zděšení, které následně vystřídal hněv a nakonec slzy.

”Ty se tomu směješ?” Zeptal se nechápavě Max.

“Jo teď už ano.” řekla jsem stále s úsměvem na rtech.

“A stalo se ti něco?” Zeptal se zděšeně.

“Neboj přežila jsem ne? Měla jsem jen slabý otřes mozku, vyražený dech a pohmožděné koleno a žebra.”

“Jenom? Ty si vážně magor víš to.” Řekl skoro křikem.

“Díky za pochvalu?” Snažila sem se zadržet smích, ale nepovedlo se. Propukla jsem v záchvat smíchu a nemohla jsem přestat. Po chvíli se začal smát i Max. Moc dlouho nám to, ale nevydrželo. Protože kromě našich těl se začaly otřásat i okolní stěny a vzápětí ze stěn začaly padat kameny. Stihla jsem jen vykřiknout “ Pozor!” pak mě praštil jeden z kamenů a já jsem omdlela.

 

Další díl již brzy.

 

Povídky jednoho života – Čarodějnice – Díl třetí

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.