Odvaha Draka – část druhá

Jak Hektor putoval s dětmi, začal si všímat, že jsou oba úplně rozdílní, ale přitom se úžasně doplňují. Karn byl vysoký asi 168 centimetrů, jeho světlé krátké vlasy mu neustále vlály na hlavě.  Byl štíhlý a mrštný. Rád se učil a během několika týdnů se naučil téměř dokonale zacházet s mečem.

Cintie byla  štíhlá, ale vyšší než Karn. Byla také velmi učenlivá a trošičku lenivá.

Karn a Cintie bez sebe neudělali ani krok. Neustále se pohybovali blízko u sebe, a když se od sebe vzdálili, byli nervózní a smutní. Hektor to moc nechápal, ale líbilo se mu to. On nikdy sourozence neměl a tihle dva mu dělali příjemnou společnost.

Když uběhl měsíc, Hektor byl čím dál více nervózní. Čekal, že už brzy najde draka, porazí ho a získá zpět čest a klid. Blížili se ke skalám, kde měla ležet i Skála Divů. Skála, kde je drak. Skála, ke které se bojí přijít každý člověk. Skála, z které se nikdo nevrátil.  Karn a Cintie byli také velmi nervózní a oba přemýšleli, zda vůbec do té jeskyně mají jít.

Jednoho dne,  kdy slunce pálilo a vítr nezadržitelně foukal, se všichni tři postavili před Skálu Divů. Byla to ta největší skála,  jakou kdy spatřili, zarostlá a široko daleko nežila žádná zvěř. Jediným problémem bylo, že  nikde nebyl žádný vchod.  Celý zbytek dne hledali, jak se do jeskyně dostat, žádný však nenašli.  Utábořili se tedy u přístupové cesty, po které ke skále přišli.  Rozdělali oheň a vyndali si chléb a sušené maso.  Vše zapili  vodou z nedalekého potoka a ulehli ke spánku.  Spánek měli neklidný a plný zlých snů o dracích tak strašlivých, jak si jen dokázali představit.

Když se ráno vzbudili, vše bylo jinak.  Oheň byl uhašený a v jeskyni,  přímo před přístupovou cestou se objevil průchod, byl veliký asi deset metrů a široký asi pět metrů.

„Co teď?“ zeptal se roztřeseně Karn

„No,  půjdeme dovnitř.  Nic jiného nám nezbývá.“  řekl energicky Hektor,  uvázal koně ke stromu a vyrazil dovnitř. Hned za ním se vydaly  obě děti.

Jeskyně byla studená, vlhká a pod nohama jim neustále něco křupalo. Po stěnách se to něčím hemžilo,  ale nic neviděli. Oheň s sebou neměli,  a tak šli úplně  potmě.  Po několika minutách prošli uličkou do velké jeskyně,  kde prosvítaly vysoko nad nimi sluneční paprsky.  Jeskyně byla velice prostorná a děsivá.  Všude vysely všelijaké provazy a liány.  Nyní bylo vidět,  co jim křupalo pod nohama a co se hemžilo po stěnách.  Všude totiž byla spousta švábů.  V tu chvíli už jim  lezli i po botách a nohavicích kalhot.  Cintie začala křičet, jakmile je spatřila.  Během chvilky však utichla a přerušil ji naštvaný a hlučný hlas,  kteý se zeptal.

“ Kdo mě tu ruší,  kdo se opovažuje narušit takhle můj klid!“ Jeho hlas  znovu zaplnil celou jeskyni a zároveň byl doprovázen ohnivou smrští,  před kterou se všichni tři museli vrhnout do spousty švábů  hemžících se po zemi.

„Hledáme draka!“  zařval z plných plic Hektor.  “ Draka,  kterého porazím a získám zpět svou čest.“

Náhle se však ozval hurónský smích,  který otřásl celičkou jeskyní. “ Ty, takový mrňavý nedochůdče se chceš se mnou utkat?  To si děláš legraci.  Spořádal jsem i větší bojovníky než jsi ty.“

„On nebude sám, utkáme se s tebou všichni. Dnes je tvůj poslední den.“  Karn se snažil,  aby to vyznělo odvážně,  ale hlas se mu klepal a nabral takových výšin,  že by nezastrašil ani žábu.

„Tak to zkuste!“ Rozezněl se znovu hlas a vypustil tolik ohně,  že se jen tak tak stihli sehnout.  Oheň se rozptýlil a zapálil kolem nich velký ohnivý kruh.  „Dám vám šanci a utečte! Nebo vás už denní světlo nespatří.“

„Nikdy!“ vykřikl Hektor, rozeběhl se a proskočil ohněm přesně tam,  odkud se linul ten řev.  Popadl několik lián a zhoupl se ke kraji jeskyně. Vší silou vrazil do balvanu,  kterým chtěl zavalit část místnosti.  Po prvním nárazu se kámen vůbec nepohnul.  Ani po druhém, ani po třetím.  Až šestý náraz kámen uvolnil. Balvan zavalil část jeskyně přesně tak, jak Hektor doufal.  Strhl tedy liány a začal jimi dusit oheň. Všude se začal linout dým a zaplňoval jeskyni. V tu chvíli se Hektor otočil, rozběhl se za dětmi a společně vyběhli z jeskyně ven. Karn a Hektor se postavili, každý z jedné strany východu z jeskyně a v rukou svírali obrovské klacky s bodci na konci. Cintie se schovala do nedalekého křoví a též měla v ruce jakýsi klacek. Z jeskyně vycházelo obrovské množství dýmu, že by se každý člověk už dávno udusil nebo vyběhl z jeskyně.

Hektor doufal, že se drak alespoň naštve a bude je pronásledovat. Dlouhé minuty se nic nedělo. Minuty se vlekly a Hektora začínaly bolet jeho napjaté svaly.  Když už se chystal povolit svůj postoj, uslyšel někoho kašlat a nadávat.

„Co…to ty eh eh lidi … vyvádějí? Eh eh pakáž jedna.“  Ten hlas se drakovi vůbec nepodobal,  zněl spíš jako hlas nějakého dítěte.  Hektora to zaskočilo, rychle se podíval na Karna. Karn na něj také koukal a vůbec netušil co se to děje.  Všichni tři s napětím sledovali, kdo vyjde ven. To co však vyšlo ven, nečekal žádný z nich.  Z té obrovité jeskyně se vymotal drak. Ten drak byl zelený, měřil asi patnáct centimetrů a z plna hrdla nadával.

„Co si to dovolujete, pakáž jedna mrňavá?!“ Rozčiloval se drak.

Hektor se nemohl ubránit úsměvu “ Pakáž mrňavá? To říkáš zrovna ty? Co jsi zač? Kde je drak?“

„Co se mi směješ? Kde je drak? Jsi snad slepej? Koukáš se na něj. Jsem nejstrašnější drak, který kdy žil. Já jsem Bestie.“ Když drak tohle dořekl, nebyl už Hektor jediný, kdo se smál. Všichni tři se smíchy div neváleli po zemi.

„Ty jsi Bestie? Kdo ti to jméno dal?“  Zeptala se opatrně Cintie, aby se znovu nezačala smát.

„To jméno jsem dostal od otce, který si přál mít strašlivého syna.“ Drak teď byl smutný, tito lidé mu zničili jeho jeskyni, a teď se mu ještě vysmívají. “ Co tu chcete? Chcete mě zabít? Draka,  co je malý, jako  tvoje dlaň. No jen do toho.  To budeš hrdina.“  Drak se rozeběhl a vší silou narazil Hektorovi do nohou. “ No tak bojuj!“ Křikl, když se Hektora snažil kousnout.

Hektora to sotva zalechtalo a zabít takového draka pro něj bylo nemyslitelné. Sehnul se tedy, vzal draka do ruky a zvedl ho do výše očí.

„Nemám, proč bych tě zabíjel.“  S tím draka položil,  otočil se, kývl na děti a všichni vyrazili ke koním. Když k nim dorazili, zjistili,  že drak i přes zjevné problémy s nimi drží krok.

„Kam si myslíte, že jdete?  Zničíte mi jeskyni a zmizíte? To teda ne.  Jdu s vámi.“

Hektora to kupodivu potěšilo, nastavil nohu a drak mu po ní vylezl až do sedla. Jako král se usadil na sedle a velitelsky zavelel. „Jedeme, chásko líná.“ Se smíchem na rtech a klidem v srdcích tedy vyrazili na cestu Hektor, dávný rytíř Karn a Cintie, děti, které přišly o domov, a našli přítele.  A drak, který neudrží jazyk za zuby.

štítky: ,
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..