Anděl nebo ďábel – část 1

 Žít dědictvím, které nám předají naši rodiče, je údělem všeho živého.

Ať už jsme lidé, andělé či ďáblové.

Tento příběh ukazuje, že pouhý odkaz vám cestu ukáže, ale jít po ní musí každý sám.

 

Ahoj, jsem Danny.“

„Co tu chceš? Jdi pryč.“

„Neboj, nechci ti ublížit, a nejsi špatná, tak si to nemysli.“ řekl tiše Danny, a dívka mírně natočila hlavu. Tohle ji zaujalo. Jak mohl vědět, jak se cítí. Pak hlavu stočila zpět, výška dvanácti pater pod ní byla děsivá, přesto jí přitahovala.

„Co tu chceš?“ zeptala se znovu. Chlapec se pousmál, klekl si poblíž a pohlédl na chodník pod nimi.

„Jsem rád, že sis to rozmyslela. Nejsi sama.“ Pak se zvedl a mírným krokem odcházel. Dívka se za ním rychle otočila. Jak mohl vědět, že už nechce skočit? Ten chlapec ji zaujal takovým zvláštním způsobem, byl jiný než kluci, které zná.

„Jmenuju se Samantha, ale říkají mi Sam.“ křikla za ním.

Chlapec se zastavil a otočil. Jeho úsměv se rozšířil. A téměř nehlasně dodal. “ Rád jsem tě poznal.“ s tím se otočil a vyběhl dveřmi pryč.

Několik dalších dní se tito dva neviděli. Chodili normálně do školy a dělali si své povinnosti, až se setkaly v cukrárně pana Blátila. Sam si šla pro borůvkové řezy. Vešla do cukrárny a zahlédla Dannyho. Poprvé měla možnost pořádně si ho prohlédnout. Byl asi metr sedmdesát vysoký, urostlý a ramena měl samý sval. Jeho tvář byla jak namalovaná. Byl tak pohledný a sympatický. Jeho hnědé vlasy byly krátké a neuspořádané. Měl zelené oči lemované hustým obočím. Jeho rysy byly ostré a rty nevýrazné. Byl to jednoduše pohledný mladík.

Sam se nenápadně přesunula blíže k němu a snažila se být nenápadná. To jí ovšem moc dlouho nevydrželo.

Danny se začal usmívat, otočil se k Sam a ledabyle se opřel o regál se žvýkacími bonbóny.

„Hledáš něco konkrétního? Nebo si mě přišla okukovat?“ Bylo jasné, že si jí schválně dobírá. Sam zčervenala, a ztratila řeč.

„Tak co?“ rýpal Danny.

„No… já jsem… já jsem vlastně hledala borůvkové řezy.“

„Ty jsou na opačné straně.“ Kývl hlavou k protějšímu regálu, znovu se usmál a vyšel z krámu. Sam byla v rozpacích a nevěděla co dělat. Nakonec se rozhodla, že žádné řezy nechce a s pochmurnou náladou se vydala pryč. Sotva se však zabouchly dveře cukrárny. Někdo ji chytil za ruku. Byl to Danny. Zůstala na něm viset pohledem. Nedokázala pochopit co jí na něm přitahuje. Neustále chtěla být v jeho přítomnosti.

„Pojď!“ řekl rázně a táhl ji za sebou. Nesledovala, kam jdou a ani jak dlouho jdou. Nakonec se však ocitli na místě, kde se poprvé potkali. Když prošli dveřmi pustil její ruku a posadil se na okraj okenního rámu, přesně tak kde prve seděla Sam. Chvíli tam seděl sám, po chvíli si však přisedla i ona.

„Proč jsme tady?“ zeptala se tiše.

„Zde to začalo, a zde ti musím říci, proč jsem sem minule přišel.“ Sklopil hlavu a zahleděl se dolů. Několik minut byl zticha a rychle oddechoval.

„Víš, je to asi rok.“ začal vyprávět. „Když jsem zjistil, co umím, bál jsem se stejně jako ty. Nejsi jediná kdo umí něco zlého, kdo ví věci které by neměl znát. Je mi devatenáct. Alespoň v sirotčinci mi to řekli. Ale pamatuji se jen na posledních pět let. Během nich jsem viděl lidi odcházet a přicházet. Avšak teprve před rokem jsem pochopil, co znamená, když někdo doopravdy odejde.“ Odmlčel se, zavřel oči a zhluboka dýchal. Sam se začala cítit nepříjemně. Nevěděla, co jí chce říct, ale tušila, že to nebude dobré.

Přibližně před rokem jsem tu seděl taky, byl jsem zmatený, naštvaný a měl jsem strach. Ten den má opatrovnice měla přijít na schůzku kvůli částečné adopci. Celý den jsem měl tušení, že nedorazí. Když jsem však cítil, že umírá, že ji srazilo auto. Auto, které na silnici nemělo co dělat. Došlo mi, že jsem věděl, že zemře. Věděl jsem dopředu kdy, kde a jak. A část mě jakoby uskutečnila to, že měla zemřít.“

Nyní měl hlavu sklopenou, po tváři mu stékala slza a jeho dech byl čím dál rychlejší. Sam ho chtěla utěšit, věděla přesně, jak se cítí. I ona se tak cítila.

„Nesmíš si za to dávat vinu, ty za to nemůžeš, ani já ne.“ Chytila ho za ruku a pevně ji stiskla.

„Co umíš ty?“ zeptal se zvědavě.

Sam mu rychle pustila ruku a tiše řekla. „Já… no, když na něco pomyslím splní se to, ale většinou jen to zlé. A ať je to cokoli splní se to. Nedokážu to úplně ovládat, stačí jedna špatná zatoulaná myšlenka a hned se splní.“ Sam sklopila hlavu, styděla se. Styděla se za vše, co udělala.


 

 

štítky: , ,
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.